Udělejte si jasno v tom, jak platit zdravotní pojištění při souběhu zaměstnání a podnikání

Mít zaměstnání a zároveň podnikat je celkem běžná situace. Někteří lidé si podnikáním plní svůj životní sen a než se do něj pustí naplno, zůstávají ještě nějakou dobu v zaměstnání. Jiní pracují třeba v kosmetickém salonu nebo ve stavební firmě a o víkendech si sami na sebe přivydělávají.

Jak správně platit zdravotní pojištění? To je otázka, jíž se dřív nebo později nevyhne žádný zaměstnanec, který zároveň podniká nebo má více zaměstnání. Může přitom nastat několik rozdílných situací, které vyžadují odlišná řešení.

Rozhodující v tomto případě je, která činnost se posuzuje jako hlavní zdroj příjmů. Při tom se bere ohled na výši dosahovaných příjmů.

Klíčovou roli hraje minimální vyměřovací základ

Jednoduše řečeno – skoro každý zaměstnanec musí zaplatit minimální měsíční pojistné 1485 korun, které se počítá z minimální mzdy neboli z minimálního vyměřovacího základu. Minimální mzda je v současnosti na částce 11 tisíc korun, ale už od ledna 2018 se bude zvyšovat.

Minimální vyměřovací základ neplatí pro několik skupin lidí. Těm se pojistné počítá ze skutečného výdělku. Patří k nim lidé, za které platí pojistné stát:

• držitelé průkazu ZTP nebo ZTP/P,
• lidé, kteří mají na základě věku nárok na důchod, ale nesplňují další nutné podmínky,
• lidé celodenně pečující o dítě do 10 let nebo o alespoň dvě děti do 15 let,
• lidé, kteří jsou kromě zaměstnání také osobami samostatně výdělečně činnými
• a další skupiny uvedené v paragrafu 7 Zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Kromě toho má na minimální vyměřovací základ vliv také počet odpracovaných dní v měsíci. Pokud člověk například v průběhu měsíce končí v zaměstnání, základ se snižuje.

Většina lidí platí pojištění podle skutečného vyměřovacího základu. To znamená, že vydělávají více než 11 tisíc korun měsíčně (neboli jejich příjem je vyšší než minimální mzda) a nemusí nic jiného řešit.

Ale těm, kteří pravidelně minimálního vyměřovacího základu nedosahují nebo mají příjmy z více zdrojů, nezbývá než správnému odvodu zdravotního pojištění věnovat více pozornosti.

4 běžné situace. Která je ta vaše?

Při souběhu prací se většinou ocitáte v jedné z následujících čtyř situacích. Buď řešíte souběh více zaměstnání, pracujete na DPP či DPČ nebo máte souběh podnikání a zaměstnání a jedno z toho je pro vás hlavní činností.

1.    Souběh více zaměstnání

Zaměstnanec musí zaplatit alespoň pojistné vypočítané podle minimálního vyměřovacího základu a při souběhu zaměstnání bude pravděpodobně platit spíše vyšší pojistné. Jak to spočítat?

• Příjem u každého zaměstnavatele je vyšší než minimální vyměřovací základ. V tom případě zaměstnanec odvádí pojištění ze všech zaměstnání podle skutečného vyměřovacího základu.
• Pouze v jednom zaměstnání příjem dosahuje výše minimálního vyměřovacího základu. Všechno je v pořádku, protože zaměstnanec splňuje minimální vyměřovací základ. Ve všech zaměstnáních tedy platí pojištění na základě skutečného vyměřovacího základu. Nezapomeňte ale, že zaměstnavatel, u kterého má zaměstnanec nižší příjem, potřebuje potvrdit od druhého zaměstnavatele, že si u něj vydělává alespoň minimální mzdu.
• Příjem u zaměstnavatelů je v součtu vyšší než minimální vyměřovací základ. Zaměstnanec nemusí nic doplácet. Zaměstnavatelé si navzájem doloží doklady o zúčtované mzdě.
• Příjem u zaměstnavatelů není v součtu vyšší než minimální vyměřovací základ. Zaměstnanec musí ze svého doplatit pojištění prostřednictvím jednoho ze zaměstnavatelů.

2.    Podnikáním je hlavním zdrojem příjmů

Podnikatel musí platit měsíční zálohy na pojistné alespoň v minimální výši. Protože má navíc zaměstnání, odevzdá svému zaměstnavateli čestné prohlášení, že sám platí minimální nutnou částku zdravotního pojištění. Zaměstnavatel pak odvádí pojistné jen z částky, kterou si u něj zaměstnanec skutečně vydělá.

3.    Zaměstnání je hlavní zdrojem příjmů

V tomto případě musí zaměstnavatel platit za zaměstnance alespoň částku minimálního vyměřovacího základu. Jako vedlejší OSVČ tento člověk nemusí platit zálohy na pojistné – zdravotní pojišťovna totiž v průběhu roku eviduje nulové zálohy a až v dalším kalendářním roce po podání daňového přiznání se doplácí pojistné jednorázově.

4.    DPP a DPČ nejsou zaměstnáním

Úplně specifickým příkladem jsou dohody o provedení práce nebo činnosti. Zdravotní pojišťovna se totiž na DPP do 10 tisíc a DPČ do 2499 korun měsíčně nedívá jako na zaměstnání. V těchto případech zaměstnavatel zdravotní pojištění neodvádí.

A co když člověk pracuje třeba jenom na DPP? Neznamená to, že nemusí řešit platby pojistného. Protože je osobou bez zdanitelných příjmů, má povinnost sám platit zdravotní pojištění.

Vychytávky z legislativy vám neutečou, pokud nás budete sledovat na Facebooku nebo Twitteru.